CZ298510B6

CZ298510B6 - Transdermální náplast pro transdermální podání terapeutické látky

Info

Publication number: CZ298510B6
Application number: CZ0447399A
Authority: CZ
Inventors: Olga Patricia Giesteira Visser@Michelle
Original assignee: Virodene Pharmaceutical Holdings (Pty) Ltd
Priority date: 1997-06-13
Filing date: 1998-06-09
Publication date: 2007-10-24
Also published as: WO1998056325A1; AP9901708A0; BR9810095A; HUP0003034A2; OA11307A; RO121252B1; PL338439A1; IL133396A; EP1011567A4; KR20010013709A; ID23516A; TR200000540T2; NZ501669A; YU66099A; GB2341319B; IL133396A0; ES2161187B1; GB2341319A; BG103997A; EA200000011A1

Abstract

Transdermální náplast pro transdermální podání terapeutické látky zahrnuje vnejší podpurnou cást; permeabilní membránu vhodnou pro umístení proti kuži živocicha, který má být lécen; a adsorpcní látkuumístenou mezi vnejší podpurnou cástí a permeabilní membránou, pricemž adsorpcní látka má v sobe adsorbován terapeutický prípravek obsahující N,N'-dimethylformamid.

Description

Transdermální náplast pro transdermální podání terapeutické látky

Oblast techniky

Vynález se týká transdermální náplasti pro transdermální podání terapeutické látky sestávající se z polárních látek jako je Ν,Ν'-dimethylformamid (DMF) pro léčbu živočichů postižených virovými nebo mikrobiálními infekcemi, zejména retrovirovými infekcemi, jako je HIV nebo syndromem hubnutí, především syndromem hubnutí spojeným s HIV infekcí nebo se zhoubným bujením.

Dosavadní stav techniky

Lidský virus imunodefícience

Lidský virus imunodefícience (HIV) indukuje persistentní a progresivní infekci vedoucí ve většině případů k rozvoji syndromu získané imunodefícience (AIDS) (Barre-Sinoussi a spol., 1983, Science 220: 868-870, Gallo a spol., 1984, Science 224: 500-503). Existují přinejmenším dva odlišné typy HTV: HIV-1 (Barre-Sinoussi a spol., 1983, Science 220: 868-870, Gallo a spol., 1984, Science 224: 500-503) a H1V-2 (Clavel a spol., 1986, Science 223: 343-346, Guyader a spol., 1987, Nátuře 326: 662-669). U lidí dochází kHIV replikaci nápadně v populacích CD4⁺T-lymfocytů a HIV infekce vede ke zdecimování tohoto buněčného typu a časem k imunitní nedostatečnosti, oportunním infekcím, neurologickým dysfunkcím, neoplastickému růstu a nakonec ke smrti.

HIV patří do retrovirové rodiny lentivirů (Teich a spol., 1984, RNA Tumor Viruses, Weiss a spol., eds., CSH-press, strany 949-956). Retroviry jsou malé obalené viry, které obsahují jednovláknovou RNA v genomu a replikují se přes DNA meziprodukt tvořený virem kódovanou reverzní transkriptázou RNA-dependentní DNA-polymerázou (Varmus, H., 1988, Science 240: 1427-1439). Jiné retroviry obsahují například onkogenní viry jako je lidský T-buněčný leukemický virus (HTLV-1, -II, -III) a kočičí leukemický virus.

Virová částice HIV se skládá z virového jádra, tvořeného zčásti proteiny kapsidy označenými p24 a pl 8 spolu s virovým RNA genomem a těmi enzymy, které jsou nezbytné pro časné procesy replikace. Myristylovaný protein gag tvoří kolem virového jádra vnější virovou slupku, která je pro změnu obklopena lipidovým membránovým obalem odvozeným z infikované buněčné membrány. Obalové povrchové glykoproteiny HIV jsou syntetizovány jako jednoduché 160 kDa prekurzorový protein, který je štěpen buněčnými proteázami během pučení viru na dva glykoproteiny, gp41 a gpl20. gp41 je transmembránový glykoprotein a gpl20 je extracelulámí glykoprotein, který zůstává nekovalentně asociován sgp41, pravděpodobně vtrimerické nebo multimerické podobě (Hammerskjold, M., A Rekosh, D., 1989, Biochem. Biophys. Acta 989: 269-280).

HIV, podobně jako jiné viry s obalem, vnáší genetický materiál do hostitelské buňky přes virovým obalem-mediovanou fúzi virové a cílové membrány. HIV je zacílen na CD4+ buňky, protože CD4 buněčný povrchový protein (CD4) působí jako buněčný receptor pro virus HIV (Dalgleish a spol., 1984, Nátuře 312: 767-768), Maddon a spol., 1986, Cell 47: 333-348). Virový vstup do buňky je závislý na vazbě gpl20 na buněčný CD4 receptor (Pal a spol., 1993, Virology 194: 833-837, McDougal a spol., 1986, Science 231: 382-385), Maddon a spol., 1986, Cell 47: 333-348), což vysvětluje tropismus viru k CD4 buňkám, zatímco gp41 ukotvuje obalový glykoproteinový komplex ve virové membráně. Vazba gpl20 na CD4 indukuje konformační změny ve virových glykoproteinech, ale tato vazba samotná není sama o sobě dostatečná k tomu, aby vedla k infekci (revidováno v Sattentau a Moore, 1993, Philos. Trans. R. Soc. London (Biol.) 342: 5966).

Studie HIV izolátů odhalily heterogenitu v jejich schopnosti infikovat různé lidské buněčné typy (revidováno v Miedema a spol., 1994, lmmunol. Rev. 140: 35-72). Většina extenzivně pasážovaných laboratorních kmenů HIV jasně infikuje kultivované T-buněčné linie a primární T-lymfo

-1 CZ 298510 B6 cyty, ale ne primární monocyty nebo makrofágy. Tyto kmeny se nazývají T-tropické. Větší pravděpodobnost nalezení T-tropických HIV kmenů je u HIV infikovaných jedinců během pozdních fází AIDS (Weiss a spol., 1996, Science 272: 1885-1886). Většina primárních HIV izolátů (tzn. Virů, které nebyly extenzivně pasážovány v kulturách) se efektivně replikuje v primárních lymfocytech, monocytech a makrofázích, ale špatně roste na ustavených T-buněčných liniích. Tyto izoláty se označily jako M-tropické. Virové determinanty T- a M-tropismu se mapují do třetí variabilní oblasti gpl20 (V3 smyčka) (Choe a spol., 1996, Cell 85: 1135-1148, Cheng-Mayer a spol., 1991, J. Virol. 65: 6931-6941, Hwang a spol., 1991, Science 253: 71-74, Kim a spol., 1995, J. Virol., 69: 1755-1761), a O'Brien a spol., 1990, Nátuře 348: 69-73). Charakterizace HIV izolátů s rozdílným tropismem spolu s pozorováními, že vazba na CD4 buněčný povrchový protein samotný není dostatečná ktomu, aby vedla k infekci, předpokládají, že specifické kofaktory pro určitý buněčný typ by mohly být vyžadovány k CD4 pro vstup HIV do hostitelských buněk.

Léčba HIV infekce

HIV infekce je pandemická a s HlV-asociované choroby představují hlavní světový zdravotnický problém. Ačkoliv se věnuje značné úsilí vytvoření efektivních terapeutik, v současné době neexistuje žádná léčivá anti-retrovirová terapie proti AIDS. V pokusech s vývojem takových léčiv, uvažovalo se o několika stadiích životního cyklu HIV jakožto možných cílech pro terapeutický zásah (Mitsuya, H. a spol., 1991, FASEB J. 5: 2369-2381). Byl navrženo mnoho virových cílů pro zasažení životního cyklu HIV, ačkoliv převažující názor je, že ovlivnění hostitelských buněčných proteinů by mělo zhoubné vedlejší účinky. Například virem kódovaná reverzní transkriptáza byla jedním ze středů pozornosti vývoje léčiv. Vyvinula se spousta léčiv směrovaných na reverzní transkriptázu, včetně 2', 3'-dideoxynukleosidových analogů jako je AZT, ddl, ddC a d4T, a ukázalo se, že jsou aktivní proti HIV infekci (Mitsuya, H. a spol., 1991, Science 249: 1533-1544).

Nový léčebný režim pro HIV infekci ukazuje, že kombinace anti-HIV léčiv, která jsou zacílena na reverzní transkriptázu (RT) jako jsou azidothymidin (AZT), lemivudin (3TC), dideoxyinosin (ddl), dideoxycitidin (ddC), použitá v kombinaci inhibitory HIV proteázy mají větší účinek (pokles o 2 až 3 log) na množství viru v porovnání se samotným AZT (pokles asi o 1 log). Například nedávno byly získány obdivuhodné výsledky s kombinací AZT, ddl, 3TC a ritonaviru (Perelson, A. S. a spol., 1996, Science 15: 1582-1586). Avšak je pravděpodobné, že dlouhodobé používání kombinace těchto chemikálií povede k toxicitě, obzvláště u kostní dřeně. Dlouhodobá cytotoxická terapie může také vést k supresi CD8⁺ buněk, které jsou nezbytné pro kontrolu HIV přes zabíječskou aktivitu buněk (Blazevic, V. A spol., 1995, AIDS Res. Hum. Retroviruses 11: 1335-1342) a přes uvolnění supresivních faktorů, především chemokinů Rantes, ΜΙΡ-Ια a MIP1β (Cocchi, F. A. spol., 1995, Science 270: 1811-1815). Jiným dalším problémem dlouhodobé chemické anti-retrovirové terapie je vývoj HIV mutací s částečnou nebo úplnou rezistenci (Lange, J. M., 1995, AIDS Res. Hum. Retroviruses 10: S77-82). Má se za to, že takové mutace mohou být nevyhnutelným důsledkem anti-virové terapie. Charakter mizení divokého typu virů a objevování se mutovaného viru následkem léčby, kombinovaný s koincidenčním poklesem počtu CD4+ buněk důrazně předpokládá, že přinejmenším u některých látek je objevení se virové mutanty hlavním základním faktorem při selhání terapie AIDS.

Probíhají také pokusy s vývojem léčiv, která mohou inhibovat vstup viru do buněk, nejčasnější stadium virové infekce. Zde se zatím hlavní zájem soustřeďoval na CD4, povrchový buněčný receptor pro HIV. Rekombinantní rozpustná CD4 molekula například vykazovala inhibici infekce CD4⁺ T-buněk některými HIV-1 kmeny (Smith, D. H. a spol., 1987, Science 238: 1704-1707). Jisté primární HIV izoláty jsou však relativně méně citlivé k inhibici rekombinantní CD4 molekulou (Daar, E. a spol., 1990, Proč. Nati. Acad. Sci. USA 87: 6574-6579). Kromě toho klinické zkoušky s rekombinantní rozpustnou CD4 nedaly přesvědčivé výsledky (Scholey, R. a spol., 1990, Ann. Int. Med. 112: 247-253, Kahn, J. O. a spol., 1990, Ann. Int. Med. 112: 254261), Yarchoan, R. a spol., 1989, Proč. Vth Int. Conf. On AIDS, p. 564, MCP 137).

-2CZ 298510 B6

Pozdní stadia HIV replikace, která zahrnují klíčové virově specifické procesy určitých virem kódovaných proteinů, byla také navržena jako možné cíle anti-HIV léčiv. Procesy pozdních stadií jsou závislé na aktivitě virové proteázy a vyvíjejí se léčiva, která inhibují tuto proteázu (Erickson, J., 1990, Science 249: 527-533).

V současné době byly do inhibice HIV infekce zahrnuty chemokiny tvoření CD8+ T-buňkami (Paul, W. E„ 1994, Cell, 82: 177, Bolognesi, D. P., 1993, Semin. Immunol. 5: 203).

Ukázalo se, že chemokiny Rantes, MIP-la a MIP-Ιβ, které jsou sekretovány CD8+ T-buňkami, suprimují produkci HIV antigenu p24 v buňkách infikovaných HIV-1 nebo HIV-2 izoláty in vitro (Cocchi, F. a spol., 1995, Science 270: 1811-1815).

Proto by tyto a jiné cytokiny mohly být užitečné v terapii HIV infekce. Klinický výsledek je však u všech těchto a dalších kandidujících léčiv otázkou.

Pozornost se také věnuje vývoji vakcín pro léčbu HIV infekce. Ukázalo se, že obalové proteiny HIV (gplóO, gpl20, gp41) jsou hlavními antigeny pro anti-HIV protilátky přítomné u AIDS pacientů (Barin a spol., 1985, Science 228: 1094-1096). Proto se do této doby zdají být tyto proteiny nej slibnějšími kandidáty na to, aby působily jako antigeny pro vývoj anti-HIV vakcín. Několik skupin začalo používat různé části gplóO, gpl20 a/nebo gp41 jako imunogenní cíle pro hostitelský imunitní systém. Viz například Ivanoff, L. a spol., US 5 141 867; Saith, G. a spol., WO 92/22 654; Shafferman, A., WO 91/09 872; Formoso, C. a spol., WO 90/07 119. Až doposud jsou vakcíny zacílené proti HIV proteinům jsou problematické v tom, že viry rychle mutují, čímž způsobují, že mnoho z těchto vakcín je neúčinných. Klinické výsledky týkající se těchto kandidujících vakcín jsou však stále dalekou budoucností.

Takže ačkoliv existuje velmi silná snaha zaměřená na vytvoření a testování anti-retrovirových léčiv, je stále potřebná efektivní, netoxická léčba.

Syndrom hubnutí

Syndrom hubnutí je závažný klinický problém charakterizovaný ztrátou tělesné hmotnosti o více než 10 % v porovnání se základní tělesnou hmotností a nesouměmou ztrátou tělesné hmotnosti ve vztahu k tělesnému tuku (Weinroth a spol., 1995, Infectious Agents and Disease 4: 76-94, Kotler and Grunfeld, 1995, AIDS Clin. Rev. 96: 229-275). Proto je toto hubnutí odlišováno od hladovění, kdy dochází ke ztrátě většího množství tělesného tuku než tělesné buněčné hmotnosti (Kotler a spol., 1985, Am. J. Clin. Nutr. 42: 1255-1265, Cahill, 1970, N. Engl. J. Med. 282: 668-675). Hubnutí je spojeno s rozličnými stavy, včetně HIV infekce, jiných infekčních chorob, sepse, rakoviny, chronické kardiovaskulární choroby a průjmu (Kotler a spol., 1989, Am. J. Clin. Nutr. 50: 444-447, Heymsfield a spol., 1982, Am. J. Clin. Nutr. 36: 680-690). Důležité je, že hubnutí je významným faktorem u mortality pacientů trpících infekcemi nebo rakovinou. Ve skutečnosti má ztráta tělesné hmotnosti lineární vztah k době přežívání u pacientů s AIDS (Kotler a spol., 1989, Am. J. Clin. Nutr. 50: 444-447).

Příčina syndromu hubnutí u AIDS a dalších stavů je nejasná a nejpravděpodobněji je multifaktoriální. Metabolické abnormality, nepravidelné hladiny hormonů a cytokinů a poruchy vstřebávání byly všechny zahrnuty v syndromu hubnutí. Ne všichni pacienti s AIDS trpí hubnutím, což předpokládám, že příčinou hubnutí není HIV sám. Většina případů syndromů hubnutí spojených s HIV je zřejmě způsobena komplikacemi AIDS, jako jsou sekundární infekce a gastrointestinální choroby (Kotler and Grundfeld, 1995, AIDS Clin. Rev. 96: 229-275).

Současné a potenciální terapie syndromu hubnutí zahrnují podporu ve výživě, posilovače chuti k jídlu jako je dronabinol megestrol acetát, anabolické terapie jako jsou růstové hormony a inhibitory cytokinů. Avšak byly tak získány smíšené výsledky s výživovou podporou a posilovači chuti k jídlu u těch pacientů, kteří měli tendenci hromadit pouze tuk a ne celkovou tělesnou masu. Podávání růstových hormonů a inhibitorů cytokinů se stále testuje a může vykazovat riziko vedlejších účinků (Kotler and Grundfeld, 1995, AIDS Clin. Rev. 96: 229-275, Weinroth a spol., 1995, Infectious Agents and Disease 4: 76-94).

-3CZ 298510 B6

Proto je léčba hubnutí kritickou ve vztahu k přežívání a tělesné i duševní pohodě pacientů trpících závažnými chorobami jako je rakovina a AIDS. Proto existuje potřeba bezpečné a efektivní terapie syndromu hubnutí spojeného s rakovinou, AIDS a dalšími infekčními chorobami.

Vlastnosti dimethylformamidu

Ν,Ν'-dimethylformamid (DMF) (molekulový vzorec: C3H7ON) je bezbarvá, polární, hygroskopická kapalina s nízkou těkavostí a teplotou varu 152,5 až 153,5 °C. Je volně mísiteiná s vodou, alkoholy a některými uhlovodíky. DMF je obecně používán jako polární rozpouštědlo a je ochotně vstřebáván přes kůži, inhalací nebo po orálním podání. DMF se rychle metabolizuje, hlavně v játrech a k exkreci dochází většinou močí. U krys, myší, křečků a člověka jsou hlavními metabolity DMF N-hydroxymethyl-N-methylformamid (HMMF), N-methylformamid (NMF) a N-acetyl-S-(N-methylkarbamoyl) cystein (AMCC), stejně tak jako dihydroxymethylformamid (DHMF) a N-hydroxymethylformamid (HMF). Nezměněný DMF se vylučuje močí jako malá frakce podané dávky DMF.

DMF má nízkou akutní dermální, orální a inhalační toxicitu. Považuje se za středně iritující látku pro kůži a oči a snadno prochází kůží. Neexistuje indikace, že by měl na kůži senzitizující vlastnosti. Hlavní toxický účinek DMF a jeho metabolitů je na játra; dobře se ví, že DMF způsobuje reverzibilní jatemí poškození spojené s typickými klinickými komplikacemi, klasickými biochemickými změnami v krvi a objevením se nekrózy hepatocytů vjatemích biopsiích. DMF je teratogenní, ale není považován za mutagen nebo karcinogen.

Víza a spol. publikovali, že DMF a DMSO inhibují in vitro replikaci HIV a lidského herpetického viru 6 (HHV-6) v určitých kultivovaných buněčných liniích, (viz Víza a spol., 1990 AIDS Res. Hum. Retroviruses 6: 131-132, Víza a spol., 1989 AIDS-FORSCHUNG 4: 349-352, Viza a spol., 1992, Antiviral res. 18: 27-38 a erratum v 19: 179).

DMF byl popsán jako in vitro diferenciační agens pro určité transformované buňky v kultuře (viz Koeffler, 1983, Blood 62: 709-721, Calabresi a spol., 1979, Biochem. Pharmacol. 28: 1933— 1941). Bylo hlášeno, že přidá-li se k určitým maligním buňkám in vitro, DMF snižuje jejich tumorigenicitu po následné inokulaci do holých myší (viz Dexter, 1977, Cancer Res. 37: 3136— 3140, Dexter a spol., 1979, Cancer Res. 39: 1020-1025). Ukázalo se, že po intraperitoneální injekci do holých myší zpomalují DMF a NMF růst určitých lidských nádorových xenografitů (viz Van Dongen a spol., 1989, Int. J. Cancer 43: 285-292, Braakhuis a spol., 1989, Head & Neck 11:511-515, Van Dongen a spol., 1988, Acta Otolaryngol. 105: 488^193, Dexter a spol., 1982, Cancer Res. 42: 5018-5022). Avšak toxické vedlejší účinky formamidu a jeho N-methyl derivátů v modelu myšího sarkomového alograíitu vedly výzkumníky k závěru, že není pravděpodobné, že by se tyto látky osvědčily jako terapeuticky účinné (viz Clarke a spol., 1953, Proč. Sec. Exp. Biol. Med. 84: 203-207). Pokusy léčit lidské nádorové pacienty pomocí DMSO vedly k závěru, že nebylo dosaženo objektivní odpovědi (viz Spremulli a Dexter, 1984, J. Clin. Oncol. 2:227-241). Bylo hlášeno, že orální podávání NMF pacientům s nádorem hlavy a krku mělo za následek hepatotoxicitu bez prospěšné odpovědi (viz Vogel a spol., 1987, Invest. New Drugs 5: 203-206) nebo pouze s minimální aktivitou (viz Planting a spol., 1987, Cancer Treat Rep. 71: 1293-1294).

US 3 551 154 odhaluje použití DMF jako penetračního zesilovače k podpoření transdermální absorpce místně aplikovaných léčivých výrobků. US 4 855 294 odhaluje využití glycerinu pro tišení kožních iritací vyvolaných používáním DMSO a DMF jakožto penetračních zesilovačů k podpoření transdermální absorpce místně aplikovaných léčivých výrobků. Použití DMSO jakožto penetračního zesilovače k podpoře transdermální absorpce antivirových agens je diskutováno ve Woodford a Barry, 1986, J. Toxicol. Cut. & Ocular Toxicol. 5: 167-177.

Citace nebo identifikace jakýchkoliv referencí v tomto odstavci (nebo v jakémkoliv jiném odstavci) tohoto popisu vynálezu nebudou chápány jako připuštění, že taková reference je k dispozici jako dřívější stav techniky k tomuto vynálezu.

-4CZ 298510 B6

Podstata vynálezu

Transdermální náplast pro transdermální podání terapeutické látky podle vynálezu zahrnuje vnější podpůrnou část; permeabilní membránu vhodnou pro umístění proti kůži živočicha, který má být léčen; a adsorpční látku umístěnou mezi vnější podpůrnou částí a permeabilní membránou, přičemž adsorpční látka má v sobě adsorbován terapeutický přípravek obsahující N,N'dimethylformamid.

V souladu s vynálezem se živočichovi, který potřebuje léčbu, podá transdermálním způsobem sloučenina tvořená Ν,Ν'-dimethylformamidem (DMF).

Terapeutický režim u pacienta infikovaného HIV může výhodně kombinovat látku podle tohoto vynálezu s jednou nebo dalšími látkami účinnými při léčbě HIV infekce, včetně látek, ale nejsou omezeny jen na ně, vybraných ze skupiny sestávající se z inhibitorů reverzní transkriptázy na bázi nukleosidových analogů, nenukleosidových inhibitorů reverzní transkriptázy a inhibitorů proteáz v jakékoliv požadované kombinaci.

Přehled obrázků na výkresech

Předkládaný vynález může být jasněji pochopen referencemi k následnému detailnímu popisu vynálezu, příkladům konkrétního provedení vynálezu a připojeným obrázkům ve kterých:

Obrázek 1 ilustruje plazmatickou koncentraci DMF jako funkci času u 4 pacientů léčených 2 transdermálními náplastmi po dobu 8 hodin.

Obrázek 2 ilustruje plazmatickou koncentraci DMF jako funkci času u 3 pacientů léčených 2 transdermálními náplastmi po dobu 6 hodin.

Obrázek 3 ukazuje virové zatížení HIV-1 měřené kvantitativní PCR u pacientů léčených transdermálním DMF. Dvě DMF náplasti byly umístěny na kůži předloktí na 12 hodin v den 0,8 a 13 (indikováno šipkami).

Obrázek 4 ukazuje celkový stav HIV infikovaných pacientů před léčbou a po léčbě transdermálním DMF, jak byl posouzen podle Kamofského stupnice výkonnosti. Viz další podrobnosti v Příkladu 2.

Detailní popis vynálezu

Předkládaný vynález poskytuje transdermální náplast pro dopravení léčiva pro léčbu virových a mikrobiálních infekcí. V jednom provedení je infekcí určenou k léčbě infekce retroviry jako je HIV, včetně asymptomatické infekce, latentní infekce a infekce doprovázené jedním nebo více symptomy souvisejícími s AIDS a infekce doprovázející klinický AIDS. Alternativně je infekcí určenou k léčbě jakákoliv jiná virová nebo mikrobiální infekce, včetně infekce Rubellou, herpesviry jako je Lidský herpetický virus 6, virus Epstein-Barr nebo cytomegalovirus, infekce jakýmkoliv virem majícím kapsidu chránící obal a jakákoliv oportunní infekce spojená s chorobou imunitního systému, jako je oportunní infekce u pacientů infikovaných HIV.

Předkládaný vynález také poskytuje transdermální náplast pro dopravení léčiva pro léčbu nebo prevenci jakékoliv choroby nebo onemocnění charakterizovaného ztrátou tělesné hmotnosti. Konkrétní stavy, které mohou být léčeny, zahrnují, ale nejsou omezeny jen na ně, hubnutí spojené s virovou (např. HIV), bakteriální nebo jakoukoliv jinou infekcí nebo sepsí, kachexií spojenou s maligní chorobou, chemoterapií nebo radiační terapií, hubnutí spojené s chronickou kardiovaskulární chorobou, hubnutí způsobené vystavením pacienta toxickým nebo radioaktivním látkám a hubnutí spojené s průjmem nebo dalšími gastrointestinálními chorobami.

Subjekt, který má být léčen, může být jakýkoliv živočich včetně, ale neomezuje se jen na ně, opice, krávy, ovce, dobytčete, prasete, koně, kočky, psa, kuřete a dalších, a výhodně se jedná o

-5CZ 298510 B6 savce, ještě výhodněji o primáta a nejvýhodněji o dospělého člověka nebo dítě, např. lidské dítě vážící méně než 3 kg. Zde je používán termín „pacient“ pro jakékoliv zvíře, které potřebuje léčbu.

Podle předkládaného vynálezu je podána transdermální náplastí terapeutická sloučenina tvořená DMF.

Terapeutický režim u živočicha infikovaného HIV může výhodně zahrnovat, kromě DMF, jednu nebo další látky účinné při léčbě HIV infekce, např. jeden nebo více inhibitorů reverzní transkriptázy na bázi nukleosidových analogů jako je zidovudin (AZT, ZDV), zalcitabin (ddC), didanosin (ddl), lamivudin (3TC), stavudin (d4T), jeden nebo více nenukleosidových inhibitorů reverzní transkriptázy jako je nevirapin, delavirdin, lovirid, atevirdin, pyridinon, jednoho nebo více inhibitorů proteáz jako je saquinavir, indinavir, ritoonavir, nelfinavir, nebo jakákoliv kombinace výše zmiňovaných nebo dalších anti-HIV terapeutických agens. DMF a další anti-HIV terapeutická látka nebo látky mohou být podávány současně, postupně nebo v léčebných cyklech podle jakéhokoliv požadovaného léčebného protokolu.

Polární sloučenina DMF se aplikuje na kůží pomocí transdermálních náplastí. Transdermálnní náplast se může optimálně skládat z vnější podpůrné části, zásobníku jako je adsorpční látka impregnovaná polární sloučeninou z tohoto vynálezu a permeabilní membránou, která je umístěna do kontaktu s kůží. Podpůrná část může být tvořena jakýmkoliv materiálem, jako je přírodní nebo syntetický polymer, který odolává chemickému působení polární látky. Obzvláště výhodná je podpůrná část z polyetylénu s vysokou hustotou. Adsorpční látkou může být koloidní substance, např. křemelinová zemina nebo koloidní oxid křemičitý. Permeabilní membrána může být z jakéhokoliv materiálu, který chemicky odolává polární látce a může být případně dodáván s póry. Ve výhodném provedení je permeabilní membrána z Teflonu™ s póry s průměrem okolo 0,1 pm, s průměrem okolo 0,5 pm nebo s průměrem v rozmezí od přibližně 0,1 do 0,5 pm. Náplast může být sama adhezivní nebo může být držena v kontaktu s kůží aplikátorem jako je obal nebo bandáž, včetně elastické nebo adhezivní bandáže bez omezení; Elatoplast bandáž je pro tento účel vhodná. Výhodně obsahuje náplast větší množství polární látky než kolik se zamýšlí k dopravení přes kůži pacienta, který má být léčen; např. náplast může obsahovat přibližně o 50 % více polární látky než se zamýšlí dopravit. Náplast může být jakékoliv velikosti a tvaru a může např. mít formu disku s průměrem přibližně 9 cm.

V jednom provedení obsahuje transdermální náplast DMF a alespoň jednu další farmakologicky aktivní látku, např. anti-iritační agens jako je glycerin. V jiném provedení tvoří náplast DMF a není přítomna žádná další farmakologicky aktivní látka. V dalším provedení náplast obsahuje DMF a není přítomna žádná další farmakologicky aktivní látka, která je schopna být systemicky absorbována skrz kůži nebo není přítomna žádná farmakologicky aktivní látka v množství, které je systemicky efektivní po transdermální absorpci. V ještě dalším provedení náplast obsahuje DMF a není přítomna žádná další antivirová látka, např. acyklovir nebo arildon.

Předkládaný vynález tak poskytuje transdermální náplast tvořenou DMF v množství, které je efektivní pro léčbu virové nebo mikrobiální infekce (např. infekce HIV) u lidských dospělých nebo dětských pacientů. Předkládaný vynález dále poskytuje transdermální náplast tvořenou DMF v množství, které je efektivní v léčbě syndromu hubnutí u lidských dospělých nebo dětských pacientů. V jednom provedení náplast obsahuje alespoň 0,25 g DMF, výhodně alespoň 0,5 g, ještě výhodněji alespoň 1 g a ještě výhodněji alespoň 5 g, např. 5 až 15 g DMF.

Aby se minimalizovaly ztráty polární látky vypařováním, může být náplast výhodně skladována v zataveném obalu jako je zatavený polymerní sáček. Je-li to vyžadováno, každá náplast může být individuálně zatavena pro pohodlné použití. Výhodně může být náplast před použitím ochlazena, např. na 4 °C, aby se omezily ztráty polární látky vypařováním. Výhodně jsou náplasti připraveny během 24 hodin před použitím a jsou uloženy v zataveném obalu při 4 °C; avšak náplasti jsou při skladování při 4 °C v zataveném obalu stabilní po dobu jednoho nebo více týdnů. Před aplikováním náplasti je výhodně omýt kůži jemným mýdlem a vodou, opláchnout,

-6CZ 298510 B6 aby se odstranil zbytek mýdla, pečlivě vysušit a pak hydratovat vhodným kožním lubrikantem a zvlhčující látkou jako je KY™ želé. Náplast se pak odstraní z podkladového materiálu a aplikuje se tak, že permeabilní membrána je v kontaktu s připraveným kožním povrchem. Náplast může být držena na místě aplikátorem. Po požadované dávkovači periodě je náplast odstraněna. Po odstranění náplasti může být léčená oblast pečlivě umyta jemným mýdlem, aby se odstranila zbytková polární látka.

DMF může být podáván v jakémkoliv požadovaném intervalu, například jednou za dva nebo za tři týdny; jednou, dvakrát nebo třikrát za týden; každý druhý den; nebo denně. Výhodně je podáván v dávce, která má za následek plazmatickou koncentraci okolo 2 až 200 mg/1, výhodněji okolo 100 až 200 mg/1, ještě výhodněji okolo 150 mg/ml DMF. Obzvláště výhodná je plazmatická úroveň 100 až 150 mg/1 nebo 150 až 200 mg/1 DMF. Jak je zde užíváno, termín „ppm“ znamená část z milionu podle hmotnosti a v praxi je ekvivalentní mg/1.

Pro transdermální podávání polární látky je úroveň absorpce určena kůží testovaného subjektu. Po expozici lidské kůži se DMF absorbuje ustálenou rychlostí přibližně 9,4 mg/cm²/hodina (viz Mraz a Nohova, Occup. Env. Health 64: 85-92). Stejně tak může být dosaženo požadované úrovně absorpce kontrolováním plochy oblasti kůže, která je vystavena léčivu, tak určením plochy každé transdermální náplasti a počtu transdermálních náplastí aplikovaných na kůži. Například dvě náplasti s průměrem 9 cm budou polární látce vystavovat celkovou plochu kůže 127 cm²; u DMF to bude mít za následek absorpční rychlost okolo 1,2 g DMF za hodinu. Obzvláště výhodná je počáteční dávka 15 mg/kg DMF.

V jednom provedení je pacient vážící 72 kg zpočátku léčen DMF podáním dvou transdermálních náplastí s průměrem 9 cm po dobu jedné hodiny, což má za následek počáteční absorpční dávku okolo 1,2 g DMF, což odpovídá dávce 16,7 mg/kg. Počet transdermálních náplastí může být zvýšen nebo snížen a může být použit delší nebo kratší počáteční interval expozice, podle tělesné hmotnosti léčeného pacienta. Tato úvodní dávka může být opakována v jakémkoliv požadovaném intervalu, jak je popsáno výše, a výhodně je podávána v týdenních intervalech. Výhodně je pacient monitorován přinejmenším 72 hodin po podání DMF na projevy toxicity, například monitorováním sérové nebo plazmatické hladiny enzymů jako je aspartát-aminotransferáza (AST), alaninaminotransferáza (ALT), γ-glutamyltransferáza (yGT) a alkalická fosfatáza, proteinů jako je albumin, nebo substancí jako je konjugovaný nebo nekonjugovaný bilirubin. Výhodně sérové nebo plazmatické hladiny AST a ALT nepřesáhnou pětkrát horní limit normálu, jak se určí podle referenčního rozsahu laboratoře a příslušné populace; výhodněji sérové nebo plazmatické hladiny AST a ALT nepřesáhnou třikrát horní limit normálu a nej výhodněji sérové nebo plazmatické hladiny AST a ALT nejsou zvýšeny nad normál nebo nad hladiny zjištěné před léčbou. Dávka DMF může být zvýšena aplikací náplastí na delší dobu; v jednom provedení jsou náplasti aplikovány na dvě hodiny, pak na čtyři hodiny, pak na šest hodin atd.; v jiném provedení je čas expozice po sobě zdvojnásobován. Výhodně je pacient monitorován před jakýmkoliv zvýšením dávky, aby se zjistily jakékoliv známky toxicity. Je-li to vyžadováno, dávka může být zvýšena v týdenních intervalech. Dávka může být zvýšena tímto způsobem až do té doby, než je vypočítaná dávka okolo 150 mg/kg; nebo dokud není dosaženo požadované horní plazmatické hladiny například 150 až 200 mg/1; nebo dokud není doba expozice kolem šesti nebo osmi hodin. Je třeba opatrnosti před zvýšením dávky nad 240 mg/kg.

Příklady provedení vynálezu

Příklad 1: Léčba infekce HIV transdermálním podáváním Ν,Ν'-dimethylformamidu (DMF)

Pacienti infikovaní HIV-1 byli léčeni dimethylformamidem (DMF) aplikací kožních náplastí impregnovaných dimethylformamidovým gelem na pacientovi tělo. N-acetyl-cystein-glutation a/nebo nezbytné fosfolipidy byly podávány pacientovi (orálně nebo intravenózně) v dávce 250 až

-7CZ 298510 B6

300 mg denně jako posilovač jatemích funkcí. Namísto toho nebo spolu s tím lze podat jako posilovač jatemích funkcí glutamin.

Byly aplikovány dvě kožní náplasti na odlišná místa těla, např. na předloktí. Každá kožní náplast obsahovala okolo 7,06 g gelu tvořeného DMF (92,5 % hmotn./hmotn.) a koloidální oxid křemičitý (7,5 % hmotn./hmotn.). Gel sloužil k prevenci prosakování kapalného DMF skrz náplast. Náplasti byly vyrobeny nejdéle 12 hodin před použitím, protože DMF se rychle vypařuje. Zamýšlená hladina DMF v pacientově krvi byla 100 ppm. Pro pacienta vážícího okolo 60 kg je vyžadováno množství asi 14 g během 12 hodinového období, aby se dosáhlo hladiny 100 ppm. Na základě studií Marze a Nohové je plocha, která má absorbovat toto množství, okolo 127,2 cm². Aby se dosáhlo krevní hladiny 100 ppm, musí se za hodinu vstřebat kolem 1,272 g DMF, proto každá náplast musí obsahovat okolo 7,064 g DMF, aby bylo dopraveno požadované množství při velikosti povrchu 6,36 cm² (každá náplast). Míra absorpce DMF je 9,4 mg/cm²/hodinu. Teoreticky tato léčba dodá 125 až 135 ppm, ale z důvodu vypařování DMF bylo dosaženo 100 ppm. Absorpční schopnost se liší pacient od pacienta v závislosti na faktorech jako je typ kůže a tloušťka kůže. Aby se u pacienta dosáhlo požadované úrovně DMF, monitorovaly se plazmatické koncentrace DMF u každého pacienta a léčba byla upravována v závislosti na hladinách DMF u každého pacienta. Obr. 1 ukazuje plazmatické hladiny DMF u 4 pacientů léčených dvěma transdermálními DMF náplastmi po dobu 8 hodin. Obr. 2 ukazuje plazmatické hladiny DMF u 3 pacientů léčených 2 transdermálními náplastmi po dobu 6 hodin.

Náplasti byly tedy napuštěny asi 7,064 g gelu s DMF a oxidem křemičitým. Každá náplast byla aplikována na 12 hodin, buď jednou týdně po dobu 12 týdnů, nebo dvakrát týdně po dobu 6 týdnů.

Krevní testy ukazovaly u určitých pacientů zvýšení počtu CD4 T-buněk z 350 na 1000 a rychlou redukci PCR (polymerázová řetězová reakce) (virové zatížení) ze 120 000 na 500/ml během tří týdnů pouze po třech léčebných cyklech. Obr. 3 ukazuje seriální kvantitativní PCR měření virového zatížení HIV-1 u pacienta před léčbou a po třech cyklech léčby dvěma transdermálními náplastmi s DMF po dobu 12 hodin. Provedené PCR testy byly Roche Amplicor HIV monitor. Virové zatížení menší než 500/ml plazmy je považováno za nedetekovatelné.

Někteří pacienti procházející léčbou měli závažné akné nebo před léčbou vykazovali symptomy zarděnek. Když byli léčeni DMFF tak, že hladiny DMF v pacientově krvi byly 50-100 ppm, příznaky zarděnek a závažného akné zmizely během 7 dní.

Před léčbou dimethylformamidem bylo u pacienta provedeno celkové základní klinické a psychologické vyhodnocení. Vyhodnocení poskytlo bazální hladiny biochemických a hermatologických dat pacienta. Byly také provedeny detailní virologické serologické testy (HIV-1), aby se zjistil celkový počet viru u pacienta a tyto testy se prováděly každý týden nebo podle léčby.

Koncentrace DMF v pacientově krvi byla určována každou hodinu během léčebné periody. Každé ráno byla zavedena intravenózní kanyla k odebrání krevních vzorků a byla ponechána otevřená s infúzí normálního fyziologického roztoku při rychlosti 20 ml za hodinu a denně se také provádělo monitorování aktivního metabolitu AMCC (např. odebíráním vzorků moči po 4 hodinách) odvozeného od DMF. Následné aplikace DMF byly upraveny v souladu s naměřenými změnami úrovně koncentrace DMF v krvi, které vznikaly jako následkem změn v absorpčních proměnných a denně se prováděly úplné hematologické a biochemické profily, aby se zjistily jakékoliv změny v jatemích funkcích. Denně se také prováděla úplná klinická a psychologická vyhodnocení.

Denně se také prováděly virologické serologické výpočty, aby se stanovil celkový počet viru v těle a aby se monitorovalo zlepšení v imunitním stavu pacienta (CD4 pomocné T-buňky) a v prognostických faktorech. Serologické výpočty se provedly na základě p24 antigenú a kvantitativní PCR nebo výhodně jinými metodami. Týdně se prováděla také vyhodnocení počtu CD4

-8CZ 298510 B6 buněk a beta-2-makroglobulinu, aby se specificky monitorovalo zlepšení pacientova imunitního stavu a prognózy. Všechny klinické a laboratorní údaje byly dodávány do centralizovaného datového systému pro usnadnění rychlé odpovědi na jakékoliv škodlivé změny, aby se omezila léčba tak, že bude dosažen maximální klinický účinek a budou minimalizovány možné vedlejší účinky.

Testy zahrnovaly:

a) sérum: Na, K, Cl, CO₂, močovina, urát, kreatinin, Ca, Mg, fosfát, celkový a konjugovaný bilirubin

b) hematologie: hemoglobin, počet červených krvinek, hematokryt, MCV, MCH, MCHC, RDW

c) elektroforéza sérových proteinů: celkové proteiny, albumin, celkový globulin, alfal globulin, alfa2 globulin, beta globulin, gama globulin

d) analýza bílých krvinek: rozlišovací počet bílých krvinek, absolutní počet neutrofílů, počet lymfocytů, monocytů, eosinofilů a basofilů

e) jatemí enzymy: alkalická fosfatáza, gama GT, ALT (SGPT), AST (SGOT), LDH

f) Další: buněčné znaky, PCR, beta2-makroglobulin, antigen p24, C-reaktivní protein, koncentrace CK-MB

g) Analýza krve na hladinu DMFF

h) Analýza moči na hladinu AMCC

Zdá se, jako by DMF působil jako alespoň jeden z inhibitorů reverzní transkriptázy a inhibitorů proteáz. Byly provedeny testy in vitro a zdá se, že rozpouštěcí vlastnosti DMF rozkládají virové partikule, např. kapsidu.

Příklad 2: Léčba infekce HIV transdermálním podáním Ν,Ν'-dimethylformamidu (DMF)

Byla provedena předběžná studie, aby se zjistila účinnost transdermálního DMF v léčbě pacientů infikovaných HIV. Od každého pacienta byl získán informovaný souhlas. Séropozitivní stav byl prověřován Western blotem při použití komerčního kitu pro detekci protilátek proti p24 (Abbott Diagnostics) a přítomnost HIV-1 byla dokumentována kvantitativní PCR s použitím komerčního kitu (Roche Amplicor).

DMF získávaný komerčně (Sigma-Aldrich) a ve vzorcích plazmy byl analyzován hmotnostní spektroskopií/plynovou chromatografií (GC/MS), byl použit plynový chromatograf Varian 9600, kolona OV351, kapilární karbovosková-PEG kolona a ionty chytající detektor Finnegan Mat ITS40. Operační parametry byly následující: GC teplotní program: 60 °C po dobu 1 minuty následovaný teplotním gradientem 9,4 °C/min. po dobu 20 minut. MS ionizační metoda: elektronový dopad, hmotnostní rozsah: 40 až 80 hmotnostních jednotek: 1 obraz/sek., špičková prahová hodnota: 3 výpočty/sek., hmotnostní pozadí: 69 hmotnostních jednotek. Jako interní standard se použil zásobní roztok dimethylacetamidu. Všechny vzorky byly extrahovány organickým rozpouštědlem obsahujícím interní standard, ponechaly se precipitovat 30 minut v lednici a zcentrifugovány se při 3000 g po dobu 5 minut před přenesením do GC ampulek pro injekce. Retenční čas DMF maxima byl ve vztahu k internímu standardu 3,26 minuty; kalibrační křivka ukazovala korelaci 0,98. Kvantifikace DMF se jevila lineární až do 100 mg/ml a spodní limit detekce byl stanoven na 0,5 mg/ml na základě poměru signál ku pozadí 3:1.

Transdermální náplasti s průměrem 9 cm se použily do 12 hodin od vyrobení. Každá náplast měla podpůrnou část tvořenou polyetylénem o vysoké hustotě (0,245 g), permeabilní membránu z Teflonu (velikost pórů 0,2 pm; 0,268 g) pro umístění proti kůži a obsahující 0,573 g koloidního oxidu křemičitého impregnovaného 7,067 g DMF mezi podpůrnou část a permeabilní membránu. Náplasti se vizuálně kontrolovaly, aby se potvrdila nepřítomnost pronikání a zvážily se na analytických vahách pro potvrzení menší než 10% odchylky od celkové hmotnosti 8,153 g.

-9CZ 298510 B6

Náplasti se aplikovaly na kůži předloktí a zajistily se bandáží Elatoplast™. V počáteční dávce se použila bud’ jedna, nebo dvě náplasti, jak bylo určeno z předpokládané rychlosti kožní průchodnosti 9,4 mg/cm²/h a z tělesné hmotnosti pacienta.

Použila se fázovaná dávka DMF s odebíráním vzorků každé dvě hodiny, aby se určily maximální plazmatické hladiny DMF. Pacienti byli klinicky monitorováni na jakékoliv toxické vedlejší účinky a udržovali se pod celkovým biochemickým dohledem, zatímco se dávka zvyšovala tak, jak bylo nutné, aby se dosáhlo maximální plazmatické hladiny 100 až 120 ppm. Jakmile se ustavila správná dávka, používal se transdermální DMF jednou týdně. Počáteční hodnocení zahrnovalo denní určování:

a) vitálních znaků a tělesné hmotnosti

b) klinického seznamu a Kamofského skóre

c) celkového počtu krevních buněk a rychlosti erytrocytámí sedimentace

d) sérové močoviny, kreatininu, glukózy, sodíku, draslíku, ALT, AST, alkalické fosfatázy a celkového bilirubinu

e) analýzy počtu CD4+ a CD8+ buněk a poměru CD4+/CD8+ přístrojem Coulter

f) kvantitativní odhady HIV-1 zatížení s využitím PCR (Roche Amplicor) a analýzy protilátek proti p24 (Abbott)

g) analýzy moči (Dipstix).

Při každé týdenní návštěvě se u pacienta hodnotily nežádoucí účinky, téměř všechny tyto testy se opakovaly a odebírala se krev a moč na stanovení DMF a jeho metabolitů.

Pacient 1 (ADF) začal protokol v relativně dobrém zdravotním stavu, stěžoval si v zásadě na bolesti v rukou a nohách a neschopnost spát. Byly mu podány dvě DMF náplasti jednou týdně s průměrnou expoziční dobou 8 hodin. Průměrná týdenní dávka DMF byla 6,11 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 75 mg/l. Po 9 týdnech se zvýšil počet CD4+ Tbuněk ze 140 na 640 buněk/μΙ a pomocí PCR měřené virové zatížení se snížilo z 250 000 na 50 000 kopií/ml. Po 10 týdnech se pacientova hmotnost zvýšila z 81,9 na 96,0 kg, pacient se cítil klinicky dobře a již si nestěžoval na bolest končetin.

Pacient 2 (AM) vstoupil do protokolu se stěžováním si na ztrátu síly, neschopnost spát, bolest rukou a nohou a měl herpetické boláky v ústech. Dostával jednu DMF náplast týdně s průměrnou dobou expozice 8 hodin. Průměrná týdenní dávka DMF byla 7,12 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 125 mg/l. Po 9 týdnech se zvýšil počet CD4+ T-buněk ze 460 na 720 buněk/μΙ a pomocí PCR měřené virové zatížení se snížilo z 29 000 na 13 000 kopií/ml a pacientova hmotnost se zvýšila z 58,4 na 63,0 kg. Herpetické boláky se pacientovi vyléčily, bolest končetin zmizela a pacient se jevil klinicky dobře.

Pacient 3 (SM) začal protokol se zjevným klinickým AIDS a stěžoval si na respirační potíže. Byly mu podány dvě DMF náplasti jednou týdně s průměrnou dobou expozice 8 hodin. Průměrná týdenní dávka DMF byla 8,97 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 121 mg/l. Po 7 týdnech se zvýšil počet CD4+ T-buněk z 39 na 138 buněk/μΙ a pomocí PCR měřené virové zatížení se snížilo z 222 000 na 16 000 kopií/ml a pacientova hmotnost se zvýšila ze 74,2 na 100 kg. Pacientova chuť se zlepšila, respirační potíže se vyřešily a pacient se jevil klinicky dobře a začal opět cvičit.

Pacient 4 (EM) začal protokol se sekundární infekcí (včetně herpesu), anemií, průjmem a akné. Byly mu podány dvě DMF náplasti jednou týdně s průměrnou dobou expozice 8 hodin. Průměrná týdenní dávka DMF byla 7,33 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 90 mg/l. Po 18 týdnech se zvýšil počet CD4+ T-buněk z 249 na 450 buněk/μΙ a pomocí PCR

- 10CZ 298510 B6 měřené virové zatížení se snížilo z 13 000 na 4000 kopií/ml a pacientova hmotnost se zvýšila z 81,5 na 90,4 kg. Pacient se jevil klinicky dobře a neměl aktivní zdravotní potíže.

Pacient 5 (SV) začal protokol stěžováním si na slabou chuť kjídlu, zapomínavost, abdominální bolest a silnou únavu, která ho podnítila k tomu, aby zvažoval prodání svého podílu v podnikání. Byly mu podány dvě DMF náplasti jednou týdně s průměrnou dobou expozice 6 hodin. Průměrná týdenní dávka DMF byla 3,75 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 67 mg/l. Po 5 týdnech se zvýšil počet CD4+ T-buněk z 354 na 396 buněk/μΙ a pomocí PCR měřené virové zatížení se snížilo ze 156 000 na 13 000 kopií/ml a pacientova hmotnost se zvýšila z 56,0 na 58,0 kg. Pacient se jevil klinicky dobře, získal akcie svého partnera v podnikání a sám začal podnikání řídit.

Pacient 6 (VV) začal protokol stěžováním si na sekundární infekce (včetně herpesu), ataxii a znecitlivění levé ruky a levé strany tváře. Byly mu podány dvě DMF náplasti jednou týdně s průměrnou dobou expozice 8 hodin. Průměrná týdenní dávka DMF byla 8,25 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 110 mg/l. Po 19 týdnech se zvýšil počet CD4+ T-buněk z 260 na 450 buněk/μΙ a pomocí PCR měřené virové zatížení se snížilo z 120 000 na 24 000 kopií/ml a pacientova hmotnost se zvýšila ze 75,4 na 84,6 kg. Sekundární infekce zmizely a pacient se jevil klinicky dobře.

Pacient 7 (AJF) začal protokol vážně nemocen. Pacientův počáteční stav CD4+ T-buněk byl 29 buněk/μΙ a počáteční PCR měřené virové zatížení bylo 1 156 000 kopií/ml. Léčba probíhala jednou náplastí s průměrnou dobou expozice 4 hodiny. Průměrná týdenní dávka DMF byla 4,60 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 100 mg/l. Po první léčbě se počet pacientových CD4+ T-buněk snížil na 14 buněk/μΙ. Léčba se podávala denně po dobu prvních pěti dní a pak pokračovala v týdenních intervalech. Po 9 léčebných cyklech se počet pacientových CD4+ T-buněk zvýšil na 39 buněk/μΙ a pomocí PCR měřené virové zatížení se snížilo na 9000 kopií/ml a pacientova hmotnost se zvýšila ze 46,5 kg (při začátku DMF terapie) na 49,0 kg. Pacient se cítil dobře a vrátil se k zaměstnání na plný úvazek.

Pacient 8 (MS) začal protokol se závažnými herpetickými lézemi v dolní části zad a na genitáliích. Byly mu podány dvě DMF náplasti jednou týdně s průměrnou dobou expozice 8 hodin. Průměrná týdenní dávka DMF byla 6,24 g a výsledná průměrná maximální plazmatická hladina DMF 130 mg/l. Po 8 týdnech se zvýšil počet CD4+ T-buněk z 200 na 240 buněk/μΙ a pomocí PCR měřené virové zatížení se snížilo z 1 200 000 na 250 000 kopií/ml a pacientova hmotnost se zvýšila ze 48,1 na 52,2 kg. Herpetické léze kompletně zmizely.

Dva pacienti byli ze zkoušek vyloučeni, jeden z důvodu závislosti na alkoholu, druhý z důvodu virové hepatitidy B.

Většina pacientů poznala ze zkušenosti mírnou lokální iritaci v oblasti aplikace po odstranění náplastí; kůže v místě aplikace měla makulpapulámí vzhled, pravděpodobně z důvodu intenzivní hydratace pod náplastí. V jednom případě došlo k vytvoření mírných puchýřků, které se během 24 hodin vyřešily a nezpůsobily pacientovi významné nepohodlí. Většina pacientů zakusila mírnou přechodnou nauseu, obvykle třetí den léčby, která se postupně během léčebného protokolu snižovala; jeden pacient oznámil středně silnou přechodnou nauseu. Čtyři pacienti vykazovali přechodné zvýšení hodnot jatemích enzymů, které nikdy trojnásobně nepřesáhlo horní limit normálu a které se ve většině případů vrátilo k úrovni před léčbou ještě před další dávkou DMF. Většina případů zvýšených hodnot jatemích enzymů byla spojena přinejmenším s jedním faktorem, kteiý nesouvisel s léčebným protokolem (konzumace alkoholu, hepatitida a předchozí antiHIV terapie jinými látkami).

Téměř všichni pacienti vykazovali klinické zlepšení po 2 až 3 týdnech léčby. Jak ukazuje Obr. 4, každý pacient vykazoval zlepšený celkový stav po léčbě DMF, když se tento stav posuzoval Kamovského stupnicí výkonnosti, ve které je pacientův celkový stav určován číselnou hodnotou

-11 CZ 298510 B6 následujícím způsobem: 100 = normál, žádné problémy, 90 = schopen provádět normální aktivity, mírné znaky nebo symptomy choroby, 80 = normální aktivita s námahou, 70 = postarání se o sebe sama, neschopen provádět normální činnost nebo dělat aktivní práci, 60 = vyžaduje občasnou pomoc, ale je schopen postarat se o většinu potřeb, 50 = vyžaduje významnou pomoc častou lékařskou péči, 40 = neschopen, vyžaduje speciální péči, 30 = závažná neschopnost, indikována hospitalizace, ačkoliv bezprostředně nehrozí smrt, 20 = velmi nemocný, nezbytná hospitalizace a podpůrná léčba, 10 = moribundní, smrtelný postup rychle progreduje, 0 = mrtvý (viz Kamofsky a spol., 1984, Cancer 1: 634-656). Zlepšení neurologických symptomů a herpetických virových infekcí bylo pozoruhodné. Další anti-mikrobiální terapie sekundárních infekcí byla zřídkakdy potřeba. Během prvních 14 dnů DMF léčby došlo ke značnému zlepšení celkové únavy a chuti k jídlu. Všichni pacienti zvýšili hmotnost. Klinické zlepšení dobře korelovalo se stavem choroby, jak se posuzovalo virovým zatížením a počtem CD4+ buněk. U pěti z osmi pacientů může relativní virové zatížení měřené pomocí PCR vyhovovat Gompertzovým křivkám; tato analýza odhalila, že 88,8% snížení virového zatížení měřeného pomocí PCR po 42 dnech DMF léčby. U sedmi z osmi pacientů může relativní počet CD4+ T-buněk vyhovovat Gompertzovým křivkám; tato analýza ukázala 73,4% zvýšení počtu CD4+ T-buněk po 42 dnech DMF léčby.

Předkládaný vynález není omezen sférou působnosti uváděných provedení, která jsou zamýšlena jako ilustrace jednotlivých aspektů vynálezu. Skutečně odborníkům v daném oboru budou z předchozích popisů a doprovodných obrázků zřejmé různé modifikace vynálezu kromě těch, které jsou zde popsané. Takové modifikace jsou zamýšleny tak, že spadají do sféry působnosti připojených nároků.

Všechny zde citované publikace jsou připojeny referencemi v jejich úplné podobě.

Claims

PATENTOVÉ NÁROKY

1. Transdermální náplast pro transdermální podání terapeutické látky, vyznačující se tím, že zahrnuje vnější podpůrnou část; permeabilní membránu vhodnou pro umístění proti kůži živočicha, který má být léčen; a adsorpční látku umístěnou mezi vnější podpůrnou částí a permeabilní membránou, přičemž adsorpční látka má v sobě adsorbován terapeutický přípravek obsahuj ící N,N'-dimethylformamid.
2. Transdermální náplast podle nároku 1, vyznačující se tím, že terapeutický přípravek obsahuje alespoň 0,25 g Ν,Ν'-dimethylformamidu v jedné transdermální náplasti.
3. Transdermální náplast podle nároku 2, vyznačující se tím, že terapeutický přípravek obsahuje alespoň 5 g Ν,Ν'-dimethylformamidu v jedné transdermální náplasti.
4. Transdermální náplast podle jakéhokoliv nároku z nároků 1 až 3 včetně, vyznačující se tím, že terapeutický přípravek obsahuje Ν,Ν'-dimethylformamid v množství, které je účinné pro léčbu virových nebo mikrobiálních infekcí nebo syndromu hubnutí u lidských dospělých nebo lidských dětí.
5. Transdermální náplast podle jakéhokoliv nároku z nároků 1 až 4 včetně, vyznačující se t í m , že není přítomna jiná farmakologicky aktivní látka než Ν,Ν'-dimethylformamid.
6. Transdermální náplast podle jakéhokoliv nároku z nároků 1 až 6 včetně, vyznačující se tím, že adsorpční látkou je koloidní oxid křemičitý a permeabilní membránou je polytetrafluorethylenová membrána s póry o průměru od 0,1 pm do 0,5 pm.